Stojím u hrobu mé babičky, tatínkovy maminky, Rosalie Kalmusové, pochované na starém hřbitově v Příboře.

Nedaří se mi zklidnit mé myšlenky. Kříž z předešlé řady je totiž tak nakloněn, že nemohu ani stát. Bojím se, že každým okamžikem spadne. Opatrně ho obcházím a dávám babičce na hrob kytičku a šeptám: „Babičko, nikdy jsem tě nepoznala, ale mám tě ráda. Tvá fotografie zdobí stěnu mého pokoje a kdykoli usínám, dívám se na tvé krásné, ušlechtilé rysy. Vždyť ty jsi dala život mému otci. Kdyby nebylo tebe, nebyla bych tu ani já. Odpočívej v pokoji.“

Žehnám hrob a pomalu odcházím. Vyhýbám se polštářům břečtanu a naslouchám tichému svědectví pomníků a křížů o pomíjivosti života a krátkém čase, který je nám, lidem vyměřen.

Zvedám hlavu a rozhlížím se, jsem na hřbitově sama. Jediná živá mezi tolika mrtvými. Zůstávám stát a naslouchám šumění větru. Zdá se mi, jako by mi přinášel nějaký vzkaz. Nerozumím mu. Najednou vítr zadul silněji a teď jsem už zachytila slova: „Naplňte svá srdce láskou!“ Zachvěla jsem se. To je poselství mrtvých živým, uvědomuji si a slibuji: „Vyřídím.“

V tom okamžiku vítr utichl a já se dávám do pohybu. Jdu po štěrkové cestičce k těžkým železným hřbitovním vratům a přemýšlím: Nezdálo se mi to všechno? Nevím, bylo to velmi zvláštní, působivé a příliš reálné na to, aby to byl přelud. Asi je to ten nejdůležitější vzkaz z říše mrtvých těm, co žijí. Proto vám ho sděluji: „Naplňte svá srdce láskou!“